Květen 2013

Bez holí!

27. května 2013 v 22:52
U S. na blogu jsem četla článek o tom, jak je těžké ve zdraví přežít ranní nakupovací horečku důchodců v Lídlu, když mají nové zboží. Díky tomu jsem si vzpoměla na můj pokus koupit si tam začátkem jara wellnes mikinu a tak jsem ráno vyrazila, zrovna mi jela tramvaj a tak jsem se tu jednu zastávku namačkala do tramvaje a skoro jsem dostala vynadáno od starší paní co si to vůbec dovoluji sednout, vždyť mám mladé nohy! Ještě že jsem příští zastávku vystupovala a ony bohužel semnou.. v tramvaji si potřebovali sednout asi aby si odpočinuli před tím během co zahájili od tramvaje směrem do Lídlu! Jaképa hole? Šup! zvedli je a běželi si to bez nich a já sem s nimi jen stěží držela krok! Tu mikinu jsem si vážně chtěla a tak jsem si to pelášila do Lídlu za nimi. Milé bábinky si vzali vozíky, které nechali stát "neúmyslně" před zbožím a vesele se hrabali v hromadách oblečení. A tak jsem si to mezi vozíky kličkovala až k mikinám.. Kolem mě lítali lokty, ale mikča už byla na dosah ruky.. Takový boj proti babičkám, které jsou v tramvaji tak bezmocné... Ano existují i vyjímky, které pouštím sednout sotva je zahlédnu, ale některé toho opravdu ošklivě využívají.. Mikinu jsem si nezvala, protože velikost S vypadala jako XXL..
Poučení? :D Bez ostrých loktů tam nelez! :D

A nic mi nechybí..

27. května 2013 v 21:58
Při brouzdání se po netu jsem si všimla, že Lucka V. vydala novou krásnou písničku s názvem Zombie! :)
Lucka má můj obdiv už od dob, kdy jsem byla malá (né že bych teď byla velká :D ) a vydrželo mi to až do dnes :) Má nádherný hlas a její písničky jsou pořád úžasné :)
Ale zpět k tomu názvu písničky :) Chtěla bych vás tímto všechny pozvat k nám do Plzně na plzeňský Zombiewalk, který se koná 22.června! :) A ti co nedorazí se stejně můžou těšit na podrobné vyprávění toho, jak to vlastně všechno probíhalo :) A určitě sem dám i nějaké fotky a snad i video, budu se letos zůčastnit poprvé a jsem moc a moc zvědavá! :)
Povídala jsem si o tom pochodu se spoustou lidí a někteří jsou nadšení ještě víc než já a jiní tím zase opovrhnují.. Nu já jsem zastánce všech takových bláznivých akcích a tak nesmím chybět :) Doufám, že to nezklame mé očekávání :)

Ticho prý léčí..

26. května 2013 v 14:56 Sluchem k srdci
Počasí se né a né udobřit, celý den prší a když neprší fouká hrozný vítr, který vhání člověku slzy do očí..
Po týdnu na praxi, kde se snažím pomáhat, jak se dá, aby se neřeklo, že se tam chodím ulejvat už bych vážně potřebovala pár hodin jen pro sebe. Někde mezi praxí, pomáháním doma (nikdo mě do ničeho nenutí, ale jsem po dlouhé době doma tak chci pomáhat..) a spánkem marně hledám chvíli času na učení a tak se omlouvám, že sem články přibývají jen pomaličku.. :)

Zachraň je..

24. května 2013 v 0:03 Svoboda psaní
Nikoho nenutím, aby se stal vegetariánem. Jen vám chci ukázat něco z toho o co se zajímám a co je podle mě dobré podporovat :)
Chcete vědět, kolik živých tvorů kvůli vám, pokud se stanete vegetariány, nebude muset zemřít?
Tady je přehled toho, kolik masa za svůj život sní průměrný Evropan:
8 krav nebo telat
6 ovcí nebo jehňat
25 králíků
720 kuřat
33 prasat
390 ryb
1/2 koně
Toto jsou jen ti nejzákladnější a na vaše otázky, kolik se sní např. kachen a podobných zvířat zatím odpověď nemám, ale poctivě pátrám a brzy je vám sem dopíši! Prozatím se vám omlouvám a doufám ve vaši trpělivost :)

Prvních pár dní.. část 3.

21. května 2013 v 19:28 | Fido |  Svoboda psaní
U ucha mi nesnesitelně řve mobil, pootevřu oči, vypnu ten kravál, otočím se a spím dál..
Po minutě začne ten kravál nanovo, moc dobře se znám a vím, že jeden budík mě nevzbudí za nic na světě..
Je pondělí, něco po 6té ráno a já jsem nucená vylézt dobrovolně z postele a jít na praxi. V 7 přichází taťka z práce, hezky se mijíme, já ranní, mamka odpolední a taťka noční.. Před vrátkama na mě čekají sousedovic děti, abych je odvedla do školy.. Jedním uchem poslouchám jejich povídání o tom, jak se nebáli včerejší noční bouřky a ještě stíhám spát..Venku před školou už se hromadí malé skupinky dětí, které čekají až budou smět do školy. Procházíme mezi nimi a naštěstí už je tady paní učitelka, která mě má celých 14 dní na starost. Vede mě školou a vysvětluje mi, kam teď pujdu a co tam budu dělat.. Během půl hodiny jsem stihla oběhnout pár tříd a nainstalovat tam nějaké prográmky.Přesunula jsem se do počítačové učebny, pokyny zní jasně: přepisovat informace o knihách, které dostanu.. a ve zbytku času nainstalovat na všech počítačích další prográmky a aktualizovat počítače. Vše jsem stíhala v rekordním čase.. za 2 hodiny jsem stihla zapsat více jak 100 knih. Potom jsem se vydala za mamkou, která mezitím přišla do školy, hrnuli se na mě děti, které jsem vubec neznala a měli obrovskou radost, že jsem přišla.. Přesně poznáte, které děti se stydí a které ne.. A také snadno poznáte, kterým chybí takové to domácí zázemí, ty děti se tulí ze všech nejvíc..
Mám je ráda a tak jsem se rozhodla zustat v družině s kamarádkou Míšou, která tam má praxi. Děti se na mě hrnou, každý mi něco ukazuje, každý si chce semnou zahrát nějakou hru a každý potřebuje pomoct. Po pár hodinách s nimi mám hlavu jako střep a jsem ráda, že si můžu odpočinout doma :) Doma trošku poklidím a zase mizím ven, nemužu se doma válet, když je venku tak krásně :) a tak jsme si s kamarádkou Míšou udělali několika hodinovou vycházku kdy jsme probrali snad vše co jsme nestihli za posledních pár dní :)

Prvních pár dní.. část 2.

21. května 2013 v 18:08 Svoboda psaní
Druhý den, sobota ráno se probouzím s bolavým kolenem a šílenou bolestí zad. Nic mě ale neodradí od nadšení vyzkoušet si novou sekačku a tak si vesele sekám zahradu, sluníčko praží a tak nakonec vytáhnu sousedovic děti Lucinku a Matýska na procházku do lesa, všude je mokro a tak to po chvíli otáčíme na druhou stranu lesa, kde jsme doufali už bude trochu sucho vždyť sluníčko praží celý den! :) Naše procházka měla něco přes 4 km a i jsme si zaběhali (doufám, že jsem v nich zapálila aspoň malou touhu po sportování :) )
Neděle byla skvělá, hned ráno mě popadla chuť vzít svého čtyřnohého miláčka a někam zmizet a tak jsem vzala bágl a šlo se :) Cestou se k nám přidal kamarád Petr se svým pejskem Bondem a šlo se :) Bohužel Bondík a Maxík se nemají rádi a tak jsme museli dodržovat odstup. Kousek cesty jsme místo lesem museli jít po silnici a to si k nám na kole přijel nějaký chlapík a už z dálky se na mě a na Maxíka culil, když dojel k nám ukázalo se že to je nějaký angličan a že má doma také německého boxera jménem Baron (tak se jmenoval muj první pejsek ^^ ) a že mu jsou 4 roky. Tak jsme si vesele povídali v angličtině, která mi kupodivu ani nedělala problémy :) Ukazoval mi fotky svého pejska a měl jich v mobilu opravdu spoustu :) Nakonec si Maxíka vyfotil (ne nebyl to žádný zloděj co si pro něj v noci přijde ;) ) s tím, že ho doma ukáže své paní a Baronkovi :) Moje angličtina mi zvedla náladu a tak jsem si zbylé 2 km k nedalekému koupáku vesele pobrukovala svojí oblíbenou písničku.. Na koupáku jsem schodila batoh a boty a okamžitě jsme se rozběhli vstříc ledové vodě, která nakonec nebyla ani tolik ledová..

Zpáteční cesta byla naštěstí z kopce a tak nám ani nepřišlo, že jsme ušli něco přes 10 km :D Doma už na mě čekala kamarádka Míša s kterou jsme se šli opalovat a vůbec nejsem spálená! :D Divím se, že předemnou auta nezastavují, protože mám obličej červený jako semafor :D
Na večer mě pozvali sousedovic děti na trampolínu a tak jsme se pořádně vyblbnuli (ne nejsem na to velká!)
Vykoupat a spát.. :D Ano tak to mělo být, protože ráno mě čekala praxe, ale ne já jsem musela do půlnoci sedět u počítače a ráno jsem jen s obtíží zakrývala kruhy pod očima a spálený obličej :D

Prvních pár dní.. část 1.

21. května 2013 v 18:04 | Fido |  Svoboda psaní
Ranní pohled na obrovskou hromadu tašek, která čeká až si jí po škole hezky naložím na záda a odvezu domů.. Ráno jsem pomáhala ještě své spolubydlící a lítala po intru jako blázen, ale co bych pro ní neudělala (Anetko mám tě moc ráda! :* ) Čekání na kamaráda až se přijde rozloučit, vždyť se 14 dní neuvidíme.. (Pohroma! 14 dní bez Plzně??!!!)
Hodiny ve škole vůbec neutíkají a když už je konečně čas odjezdu, proklínám to, že jsem si ty věci neodvozila postupně domů.Cesta tramvají, kde na dvou sedačkách mám poskládané tašky s myšlenkami na to, jak ty tašky budu urychleně sbírat a poběžím na vlak.. To bych nebyla já, abych opět nešla pozdě.. Malé štěstí! Fronta na jízdenku se nezdá příliš dlouhá a když s funěním vyběhnu schody, zjišťuji, že mám ještě 15 minut..! Vlak už naštěstí stojí na svém místě (štěstí číslo dvě, protože obvykle příjíždí opožděně a těžce se schání místo.. Štěstí číslo tři! Ukořistila jsem pro sebe 4 sedačky na které jsem rozházela všechny své poklady.. Smůla číslo jedna nebo štěstí číslo čtyři? Nademnou se sklání jakýsi klučina a křičí na mě přes moje naplno řvoucí sluchátka "Máš tu doufám místo?" sundavám "vesele" tašky dolů a uvolňuji mu dvě místa, konečně mu vidím do tváře, moc milý a hezký klučina, tipuji ho na 15 let. Nevím, jak to, ale pokaždé když mám své šílené nápady končí to překvapivě dobře! Klučina nejdříve hraje hry na noťasu a poté vytahuje učení. Moje oblíbená hra začíná 3:-) muhehe :D Klučina si pro sebe mumlá látku a já ho okamžitě oslovím "Chceš vyzkoušet?" - to jsem si dala! Pěkně škrabe! :D Ale alespoň už vím, že jsem ho otipovala špatně, protože je mu 20 let. Cesta proběhla fajn, dokonce jsme se domluvili, že společně pojedeme v neděli on na kolej, já na intr..Vystupuji z vlaku o 10 minut dřív než on a hned co vystoupím a koukám za odjíždějícím vlakem dochází mi to.. Vždyť já jsem tu teď 14 dní na praxi a v neděli nikam nejedu! Zákon schválnosti se opět ozval.. Sotva přejdu koleje a mířím si to přes silnici rovnou domů řítí se na mě auto a za volantem si vesele na mě mává můj bývalý přítel. Lépe už to začít nemohlo..
Vše beru pozitivně a doma už se vesele vítám s mým čtyřnohým miláčkem :) Jediná láska mého života, která si díky mě pamatuje jak jezdí vlaky, které mu vozí paničku domů ^^
Pátek = basket ! Tahle dvojice slov se mi perfektně rýmuje, ačkoliv nikomu jinému asi ne..
Každý pátek hraji od 19ti hodin až někdy do 21:00 basket a neexistuje lepší místo, kde bych v tu chvíli chtěla být :)
Pokud mě někdo na hřišti jen trošku naštve může se rozloučit s tím, že domů pujde v kuse, protože já jsem šíleně agresivní hráčka :D Bohužel pro mě, zákon schválnosti se opět ozval, čtyřikrát jsem spadnula bolestivě na bolavé koleno, které ještě teď hraje všemi barvami a je nateklé.. To nic nemění na faktu, že si po basketě jdu ještě zaběhat..

Víte co jíte?

19. května 2013 v 22:04

Modrý svět

19. května 2013 v 21:37 Co píše sám život
Stála v pokoji u zrdcadla, s roupuštěnými vlasy,namalovaná a na sobě měla svoje nejlepší šaty, zkoušela si je už za dnešek několikrát.Otáčela se kolem své osy a očima kontrolovala každičký záhyb.Byla spokojená,bledě modré šaty na ní vypadaly úchvatně, její bledá kůže a blond vlasy, jako by byli ty šaty navrženy jen a jen pro ní.Naposledy se prohlédla v zrcadle, sundala tu parádu ze sebe a pověsila na ramínko, narovnala rukáv a ramínko pověsila.Za někým hlučně zaklapli vchodové dveře, její bratr se nejspíše vracel z nákupu.Oblékla se, usadila se u okna a zamyšleně hleděla ven.
Bratr vešel do jejich společného pokoje a ani se neobtěžoval jí pozdravit.Jakoby věděl že ho nevnímá.Sedávala celé hodiny na svém oblíbeném místě u okna a nikdo nevěděl na co myslí.Často si tam psala úkoly,četla knihy a nebo poslouchala písničky.
Najednou se prudce se posadila a promluvila na bratra "Ty Kubo, nepřijede dnes tetička Zdena?!" Vrhl na ni krátký pohled a stejně krátká byla i odpověd "Asi jo".Dál už se nevyptávala, z poličky si vzala svou oblíbenou knihu a usadila se s ní zpět k oknu.
Kuba se zvedl a podíval se co čte za knihu, musel zaklonit hodně hlavu, protože jeho sesta měla knihu vzhůru nohama.Ví vůbec co čte? Zvedl se, prošel okolo okna a ve vteřině jí vytrhl knihu z ruky a Kamia se rozkřičela, prudce se vymrštila proti bratru a ten než se stihl podívat co tam ukrývá ležel pod štíhlým tělem své sestry, když do něj konečně přestala bušit a vstala jen se zamračil,takhle to u nich doma vypadalo skoro pořád.Kamila vrátila knihu do knihovny, vylezla si na palandu, kam si lehla a znuděně pozorovala strop.Měla na něm přidělané plakáty s oblébenou skupinou Nirvana a nad palandou měla vytisklý rozvrh hodin a fotky jí a jejích přátel.Zašmátrala pod polštářem a po chvilce hledání našla mobil, zapnula písničky a sluchátka si strčila do uší.Po chvíli nevěděla o světě, spala..

Rolnička aneb cesta samotou

19. května 2013 v 21:29 Co píše sám život
Zakabonila jsem se nad další hezkou sms zprávou, která mi přišla.Nejdřív Patrik a teď Pavel a předtím ten a hned zas onen.Zbláznili se snad??Přemýšlela jsem jak to udělat, aby jeden o druhém věděli a aby se snažili pochopit v jaké jsem teď situaci.Myslí si, že se kolem nich točí celý svět a že všichni koho si zamanou jim budou patřit?Jednou bude muset celý svět pochopit a smířit se s tím, že mě kluci nezajímají, ale dojde jim to samo?Raději jsem se zamyslela nad nedělí.Zase večer na vlak, úmorná hodinová cesta vlakem na intr.Alespoň, že tam bude on pomyslela jsem si a při té myšlence jsem se snad poprvé za den usmála.Zvedla jsem mobil a vyťukala jsem mě už tak známé číslo na otázku "Kdo volá?" Jsem odpověděla jen "Přijímám sázku!"
Sázka uzavřena.Je to tady, pomyslela jsem si a vystoupila z auta.Rozhlédla jsem se, jediný pohled na okolí mi stačil, otočila jsem se zpět za autem, které právě odjíždělo.Zvedla jsem ze silnice malý černý batůžek, který mi měl pomoct z cestou zpět.Byla to trasa 20 km dlouhá, stála jsem uprostřed lesa u silnice, která vypadala, že po ní mnoho aut nejezdí."Pitomá sázka" zakřičela jsem, ale hned jsem zmlkla a vydala se rychlou chůzí po silnici směrem tam, kam před chvílí jelo auto.Cesta nebyla dlouhá doufala jsem, že tam brzy dojdu.Sázka zněla tak, že jsem bez cizí pomoci musela přejít celou cestu lesem a dostat se pěšky, až do hospody v jedné vesnici. "Když to dokážu...přestane ten teror!!" naivně jsem doufala, že mě přijmou mezi sebe, mě sotva 15ti letou holku.Celá cesta byla riskantní nikdo nevěděl, kde jsem a co dělám, celá cesta byla zatajená.
Po chvíli cesty lesem, jsem uslyšela rolničky, jakoby se rychle přibližovaly.Slyšela jsem je pořád hlasitější a hlasitější..Rozběhla jsem se, snažila jsem se utéct, ale rolničky se stále přibližovaly a mě už od běhu bolely nohy.Celou cestu jsem se pořád otáčela, slyšela jsem rolničky a sem tam zapraskání větviček.Všude panovala tma a já se modlila, abych cestu přežila.Zastavila jsem se, protože mě už bolely nohy.Uslyšela jsem zamňoukat kočku, otočila jsem se.Běželo ke mě maličké koťátko.Najednou velká rána a když jsem se otočila přes silnici spadnul strom.Malé koťátko mi zachránilo život.Vzala jsem ho do náruče, všimla jsem si, že koťátko má na krku rolničku."Kdepak se tady bereš??" začla jsem na něj mluvit a vydala jsem se znovu na cestu.Už jsem nemířila do hospody, kde jsem se s nima měla sejít, ale do nejbližší vesnice, abych si od někoho zavolala domů.Tuhle nesmyslnou cestu, jsem se rozhodla ukončit, ať už si o mě myslí co chtějí oni..