Co píše sám život

Call me Fido!!

30. července 2013 v 16:37 | Fido
Ahoj všichni!

Modré nebe a ty

8. června 2013 v 18:09
Modré nebe nad hlavou, sluníčko, které každou chvíli vykoukne z poza mraku a nesměle tě hladí svými paprsky po tváři, kterou nastavuješ tomu příjemnému žáru. Vítr si zlehka pohrává s tvými vlasy a marně se pokouší ukrást ti čepici. V korunách stromů vesele zpívají ptáci, zpívají jen tak, nikdo je do ničeho nenutí a oni pořád a pořád zpívají. Občas se loukou nesou údery do stromu - datel, lesní doktor se stará o svojí stálou klientelu. Tráva tě lochtá do chodidel, které vyčuhují z deky. Společnost ti dělá spoustu mravenců, kteří hledají, jestli nemáš něco dobrého k snědku. Na dece nám přistál motýl, krásný bělásek jakoby nás pozdravil a hned zase letí dál, vítr si s ním hraje stejně jako s tvými vlasy...

Oči neumí lhát

8. června 2013 v 10:00
Úsměv na tváři, smích a vtipkování, na očích černé brýle, ikdyž sluníčko je schované za mraky, ale když ti brýle z legrace sundám, ten pohled do tvých utrápených očí, které neumí lhát..
Touha obejmout tě a skrýt před zraky všech a před všemi tvými trápeními. Ještě, že tvé oči neumí lhát, protože jinak bych vůbec nevěděla, jak moc mě v mysli prosíš o pomoc, ale zachováváš si svou hrdost.. Nejsi na to sám!

Nenávidím lhaní

8. června 2013 v 8:56
Máš pocit, že se vše třese a že se blíží zemětřesení, zvedá se prach a víří se vzduchem. Nejsi daleko od pravdy, je to konec, kolab tvých lží a zhroucení tvého vymyšleného světa. Nikdo ti nevěří, protože si všechny přesvědčila, že se ti nedá věřit.Je smutné pozorovat, jak se někomu rozpadá jeho domeček z karet a ještě smutnější je, když ho opustí i poslední karta na které ti záleží..Srdcový král! Ten kvůli kterému tyhle lži začali, ano i on!

S věnováním..

8. června 2013 v 8:41
Další tvorba mé noční úvahy..
Cesta pokračuje dál, tmy přibývá, světla ubývá, stromy ti uhýbají z cesty,když si to razíš houštinou, všude nesnesitelné ticho, pod nohama ti praskají větve, ale ty je neslyšíš..Utíkáš co je nejdál od lidí a doufáš, že se dostaneš až tam, kde nikdy nikdo nebyl..Ale pořád je slyšíš! Ty hlasy, ty hlasy ve tvé hlavě tam budou vždy, už nikdy se jich nezbavíš..Pořád tě budou pronásledovat a ty nikdy nenajdeš klid, protože útěk nikdy nic nevyřeší.. Buď chlap a postav se tomu čelem!

Modrý svět

19. května 2013 v 21:37
Stála v pokoji u zrdcadla, s roupuštěnými vlasy,namalovaná a na sobě měla svoje nejlepší šaty, zkoušela si je už za dnešek několikrát.Otáčela se kolem své osy a očima kontrolovala každičký záhyb.Byla spokojená,bledě modré šaty na ní vypadaly úchvatně, její bledá kůže a blond vlasy, jako by byli ty šaty navrženy jen a jen pro ní.Naposledy se prohlédla v zrcadle, sundala tu parádu ze sebe a pověsila na ramínko, narovnala rukáv a ramínko pověsila.Za někým hlučně zaklapli vchodové dveře, její bratr se nejspíše vracel z nákupu.Oblékla se, usadila se u okna a zamyšleně hleděla ven.
Bratr vešel do jejich společného pokoje a ani se neobtěžoval jí pozdravit.Jakoby věděl že ho nevnímá.Sedávala celé hodiny na svém oblíbeném místě u okna a nikdo nevěděl na co myslí.Často si tam psala úkoly,četla knihy a nebo poslouchala písničky.
Najednou se prudce se posadila a promluvila na bratra "Ty Kubo, nepřijede dnes tetička Zdena?!" Vrhl na ni krátký pohled a stejně krátká byla i odpověd "Asi jo".Dál už se nevyptávala, z poličky si vzala svou oblíbenou knihu a usadila se s ní zpět k oknu.
Kuba se zvedl a podíval se co čte za knihu, musel zaklonit hodně hlavu, protože jeho sesta měla knihu vzhůru nohama.Ví vůbec co čte? Zvedl se, prošel okolo okna a ve vteřině jí vytrhl knihu z ruky a Kamia se rozkřičela, prudce se vymrštila proti bratru a ten než se stihl podívat co tam ukrývá ležel pod štíhlým tělem své sestry, když do něj konečně přestala bušit a vstala jen se zamračil,takhle to u nich doma vypadalo skoro pořád.Kamila vrátila knihu do knihovny, vylezla si na palandu, kam si lehla a znuděně pozorovala strop.Měla na něm přidělané plakáty s oblébenou skupinou Nirvana a nad palandou měla vytisklý rozvrh hodin a fotky jí a jejích přátel.Zašmátrala pod polštářem a po chvilce hledání našla mobil, zapnula písničky a sluchátka si strčila do uší.Po chvíli nevěděla o světě, spala..

Rolnička aneb cesta samotou

19. května 2013 v 21:29
Zakabonila jsem se nad další hezkou sms zprávou, která mi přišla.Nejdřív Patrik a teď Pavel a předtím ten a hned zas onen.Zbláznili se snad??Přemýšlela jsem jak to udělat, aby jeden o druhém věděli a aby se snažili pochopit v jaké jsem teď situaci.Myslí si, že se kolem nich točí celý svět a že všichni koho si zamanou jim budou patřit?Jednou bude muset celý svět pochopit a smířit se s tím, že mě kluci nezajímají, ale dojde jim to samo?Raději jsem se zamyslela nad nedělí.Zase večer na vlak, úmorná hodinová cesta vlakem na intr.Alespoň, že tam bude on pomyslela jsem si a při té myšlence jsem se snad poprvé za den usmála.Zvedla jsem mobil a vyťukala jsem mě už tak známé číslo na otázku "Kdo volá?" Jsem odpověděla jen "Přijímám sázku!"
Sázka uzavřena.Je to tady, pomyslela jsem si a vystoupila z auta.Rozhlédla jsem se, jediný pohled na okolí mi stačil, otočila jsem se zpět za autem, které právě odjíždělo.Zvedla jsem ze silnice malý černý batůžek, který mi měl pomoct z cestou zpět.Byla to trasa 20 km dlouhá, stála jsem uprostřed lesa u silnice, která vypadala, že po ní mnoho aut nejezdí."Pitomá sázka" zakřičela jsem, ale hned jsem zmlkla a vydala se rychlou chůzí po silnici směrem tam, kam před chvílí jelo auto.Cesta nebyla dlouhá doufala jsem, že tam brzy dojdu.Sázka zněla tak, že jsem bez cizí pomoci musela přejít celou cestu lesem a dostat se pěšky, až do hospody v jedné vesnici. "Když to dokážu...přestane ten teror!!" naivně jsem doufala, že mě přijmou mezi sebe, mě sotva 15ti letou holku.Celá cesta byla riskantní nikdo nevěděl, kde jsem a co dělám, celá cesta byla zatajená.
Po chvíli cesty lesem, jsem uslyšela rolničky, jakoby se rychle přibližovaly.Slyšela jsem je pořád hlasitější a hlasitější..Rozběhla jsem se, snažila jsem se utéct, ale rolničky se stále přibližovaly a mě už od běhu bolely nohy.Celou cestu jsem se pořád otáčela, slyšela jsem rolničky a sem tam zapraskání větviček.Všude panovala tma a já se modlila, abych cestu přežila.Zastavila jsem se, protože mě už bolely nohy.Uslyšela jsem zamňoukat kočku, otočila jsem se.Běželo ke mě maličké koťátko.Najednou velká rána a když jsem se otočila přes silnici spadnul strom.Malé koťátko mi zachránilo život.Vzala jsem ho do náruče, všimla jsem si, že koťátko má na krku rolničku."Kdepak se tady bereš??" začla jsem na něj mluvit a vydala jsem se znovu na cestu.Už jsem nemířila do hospody, kde jsem se s nima měla sejít, ale do nejbližší vesnice, abych si od někoho zavolala domů.Tuhle nesmyslnou cestu, jsem se rozhodla ukončit, ať už si o mě myslí co chtějí oni..

Sloh na téma: odkud pocházím - Žihle

19. května 2013 v 11:39 | Fido
Místo, se kterým vás chci seznámit je má rodná obec Žihle, která kdysi dávno byla povýšená na městečko Ferdinandem I. Habsburským, ale dnes je pouze obcí. Pokud si najdete Žihli na mapě (nejlépe turistické) zjistíte, že se nachází v lesnaté krajině a nedaleko protéká řeka Střela s krásným údolím. Máme zde v žihelském lese dva obrovské žulové útvary, kterým se u nás přezdívá Dědek a Bába. Pokud byste si udělali procházku zjistíte, že po lese je takových útvarů mnohem více například Viklany nebo třeba Skalní městečko.
Stojíme na mém nejoblíbenějším místě, které je dokonce výše než jsou jehličnaté stromy ,které jakoby chránili Žihli před zraky ostatních. Odtud je nekrásnější výhled na celou obec, která je vidět v dálce pod námi. Lesy, louky a pole lemují Žihli kolem dokola a skrývají jí v údolí před zraky všech. Doléhá sem odbíjení kostelního zvonu, štěkot psů a v dálce je vidět vlak.
Obec má tvar písmene "Y" a na nejvzdálenějším konci od nás se nachází již zmíněný kostel, který je zasvěcený sv. Václavu. Má krásně žlutou barvu, která je doplněná bílým lemováním. U paty kostela stojí obecní úřad a kousek za ním stojí renesanční zámeček, který se už pomalu rozpadá. Pozadí mu dělá sídliště, spousta bytovek a dětské hřiště z kterého až sem slyším dětský křik a smích. Když pujdeme po chodníku podél hlavní silnice mineme autobusovou zastávku a dojdeme na rozcestí, když se vydáme vlevo půjdeme kolem fotbalového hřiště a hřbitova až na konec Žihle, kde by jsme mohli pokračovat dál a došli by jsme třeba k řece Střele, ale dnes vám chci ukázat Žihli..
Vpravo od nás se nachází základní škola, kterou jsem 9 let navštěvovala i já. Vedle školy je obrovská tělocvična, kde se nachází mé druhé nejoblíbenější místo, kde už od dětství trénuji basketbal. Trávím tam veškerý svůj volný čas kdy jsem doma, proto je můj popis Žihle velmi stručný.
Kousek od základní školy se nachází mateřská školka, kterou jsem i já kdysi dávno navštěvovala a je propojená s nově zbudovanou jídelnou, kde se vaří pro celou obec. Je zde i krásné nově vybudované hřiště pro mateřskou školku a hned za ním se za stromy krčí neudržované hřiště s basketbalovým košem a s tyčemi připravené až k nim někdo připevní síť na volejbal. Když projdete brankou ocitnete se u vlakového nádraží, kde stačí jen nasednout na vlak a odjet.
Má prohlídka obcí ale neskončila a tak se vydáváme přes železniční trať okolo mého domu ve kterém jsem vyrůstala. Bílý domek s obrovskou zahradou, kde ve voliérách křičí pestrobarevní papoušci a přes plot na nás kouká můj čtyřnohý přítel.
Cesta začíná prudce stoupat a vydáváme se k lesu. Náhle odbočíme z hlavní silnice na malé odpočívadlo, vylezeme po malé skalce a mezi šípkovými keři si prorazíme cestu na vrchol lomu. Jsme tu! Nádherný výhled na mé rodné město z mého nejoblíbenějšího místa.

Chrastítko aneb prázdniny v Žihli

18. května 2013 v 10:55
Krátce jsem pohlédl na hodinky, sedím už půl hodiny ve vlaku, netrpělivě vyhlížím Žihli, můj cíl cesty. Vyrůstal jsem tam, ale když mi bylo šestnáct odstěhoval jsem se k tátovi do Plzně. Naši jsou totiž od mých 8-mi let rozvedení. Pravidelný rytmus vlaku mě uspával, klížily se mi oči, ale pak vlak začal brzdit až uplně zastavil ve stanici Plasy. Tady budu čekat dalších 15 minut, vytáhnul jsem mobil a najel na složku hudba. Najel jsem na "N" a našel jsem svojí nejoblíbenější písničku Nirvana - Smells like teen spirit z kapsy u batohu jsem vytáhl sluchátka, zapojil jsem je a v tu ránu jsem byl ve svém živlu. Dvacet minut mi přišlo jako chvilka a do Žihle jsem dorazil ve skvělé náladě.
Vylezl jsem z vlaky na rameni tašku s učením a v ruce o hodně větší batoh s ostatními věcmi. Na hřišti u nádraží, kterému se zde přezdívá "Sokolák" si házela na koš blondýna s ohlavu menším klukem a malou bloňdatou holčičkou, když se podívala mým směrem okamžitě jsem jí poznal. Byla to Lenka, zamával jsem na ní ona se otočila pověděla něco tomu klukovi a i s holčičkou se zamnou rozběhla. "Ahooj Míšane!" usmála se, když ke mě obě doběhly. "Čauvec Leni!" usmívaly jsme se na sebe. "Co tady děláš? Vracíš se do Žihle?" Zavrtěl jsem hlavou "Jen na prázdniny.." Chvíli jsme si spolu povídalu, potom jsme si vyměnily telefonní čísla a já se vydal domů.
Z kapsy jsem vyndal svazek klíčů a po dlouhé době jsem odemknul dveře od mámina bytu. "Jsem doma!" nikdo mu neodpověděl v bytě nikdo nebyl a panoval tu pěkný nepořádek. Prošel jsem všemi pokoji, nikde nikdo a tak jsem zamířil do svého pokoje. Byl zamčený, ale klíč byl v zámku. Jediná místnost v bytě, která byla uklizená. Z batohu jsem vytáhnul notebook a postavil ho na pracovní stůl a batoh jsem švihnul pod postel. Zapípal mi mobil, přišla mi sms. "Čus!Seš už doma??" Podpis chyběl, položil jsem mobil na stůl a odhrnul jsem u okna záclonu.Pod oknem stála nějaká partička.Některé z nich jsem dost dobře znal, byli to moji kamarádi a mezi nim vysoká,štíhlá blondýna s hnědými melíry, no prostě mi okamžitě padla do oka.
Otevřel jsem okno a zapískal na prsty, i když stály hned pod oknem. Okamžitě všichni trhli hlavou, a když mě poznali, dali jsme se do řeči. Popadl jsem klíče a mobil, zavřel okno a zabouchl jsem na cestě ven za sebou dveře, máma se stejně vrátí až nejspíš ráno tak proč se tu nudit..

Někdo, někde, někomu..

18. května 2013 v 10:36
Tomáš se podíval na Julii, která právě vcházela do třídy, a zbledl, vzala ho za slovo, její dříve kaštanové vlasy se nyní chlubily červenými melíry. Podívala se na něj a když viděla jeho výraz zazubila se. Okamžitě se kolem ní seběhly všechny dívky ze třídy a prohlíželi si její vlasy. "Tak co Tome? Ta Ti to nandala!" posmíval se mu jeho bratr Marek. Julie k němu došla vítězným krokem a zazubila se "Tak co líbí?" otočila se kolem své osy jako nějaká modelka. Naklonila se k němu a zašeptala "Promiň.." zasmála se "Já jsem si tam tu barvu chtěla dát ještě dřív než si se semnou vsadil a moc dobře víš o co jsme se vsadily"Julii zajiskřili oči a přesně toho se Tomáš bál, protože moc dobře věděl co to znamená..

Prázdniny ve srubu

18. května 2013 v 10:33
Simona naposledy obejmula svého čtyřnohého psího miláčka "Tak já jdu mami, ahoooj!".Spěšně za sebou zabouchla dveře, aby jejího neposedného psíka nenapadlo jí doprovodit až na autobusové nádraží.Přehodila si velký batoh z jednoho ramene na druhé a volnou rukou zamávala na Martinu, aby jí náhodou na poloprázdné ulici nepřehlédla.Na zádech měla podobný batoh jako Simona a v ruce se jí houpal mal batůžek, usmívala se od ucha k uchu a perličky potu se jí kutálely po tvářích.
"Ale holky!Kde jste tak dlouho??" Vítá nás naoko nazlobeně hlavní vedoucí Naďa.Přijímá jejich omluvu, že jim ujel autobus, ale to že jsme ho zmeškaly kvuli zapomenutému mobilu,který tam nesmí s sebou mít jí už raději neřekli.Martina se na Simonu povzbudivě usmála, když mě představovala svým dlouholetým přátelům. "Tak mezi námi vítej Simčo!" "Tobě je doopravdy jen čtrnáct?Vypadáš tak na sedmnáct!" "Chceš spát dole nebo nahoře?" hrnuly se na ní otázky ze všech stran.Rychle na všechny odpověděla a rozhlížela se po srubu, kde společně s Martinou a ostatními děvčaty stráví dalších 14 dní.Po chvíli všechny ty milé, ale upovídané spolubydlící vyšli ven, nejspíše se porozhlédnout po nové oběti, kterou zahrnou svými otázkami.
Vybalila si věci do svojí skříňky a rozvalila se vyčerpaně na posteli.Marťa odešla ze srubu přivítat se s dalšími lidmi a Simča popadla deníček a začala psát první zápisek o táboře Skalka:
"Když nás tu na LDT Skalka vyhodil autobus, začala jsem být nervózní. Byli tu chatky i sruby z kterých se valily a hrnuly spousty lidí, aby se mezi sebou přivítali. Velká budova, jak mi vysvětlovala Marťa prí ukrývala kuchyň, společenskou místnost, jídelnu a umývárny. Bylo to tu opravdu obrovské, ale nejvíce se mi líbila řeka. Tábor byl umístěný sotva půl kilometru od řeky Střely. Vystoupili jsme z autobusu, Marťa si přehodila batoh přes levé rameno a zavelela "Jdeme za Naďou!". Je to vážně milá hlavní vedoucí a praktikanti a vedoucí se také tváří mile. Ubytovali jsme se do jednoho srubu s Martiny kamarádkami. Z protějšího srubu si nás drze prohlížel houf kluků. Celá jejich parta nás pozvala večer k nim do chatky. A holky ze srubu se mě pořád na něco vyptávají.Zatím si pamatuji, že se jmenují Monča, Péťa, Irča a Verča. Pamatuji si jedině Verču protože spí podemnou, jinak netuším která je která."
Zaklapla deníček, schovala ho do spacáku a vylezla před srub.Z protějšího srubu se na ní culil nějaký kluk. Vesele na ní volal, že se jmenuje Vítek a že jí shání její černovlasá kamarádka. Tím myslel určitě Martinu. Tak tedy sešla ze schodů a vydala se k protějšímu srubu ze dveří už na ní mávala Martina.
 
 

Reklama